aktualni_kapitoly_destke_neu_2018.indd

20 | www.solen.cz příslušníkůmutace v genech pro draslíkový iontový kanál KCNQ2 a KCNQ3. Naopak u syndromu ADNFLE (Autosomálně dominantní epilepsie s nočními frontálními záchvaty) je konkrétní mutace v současnosti známá jen u malé části jedinců. Genetická etiologie může být také založena na výsledcích klinického výzkumu u populací se stejným syndromem, např. dětské absence nebo juvenilní myoklonická epilepsie, nebo na základě studií na dvojčatech, viz např. klasická Lennoxova studie z 50. let minulého století. Je nutné zdůraznit, že genetický původ neznamená, že jde o epilepsii „zděděnou“. Pokroky v molekulární genetice dnes umožňují identifikovat kauzální mutace ve velkém počtu genů pro epilepsii, většinou vznikajících de novo, u 30–50 % dětí s těžkými vývojovými a epileptickými encefalopatiemi. Genetická etiologie nevylučuje podíl faktorů zevního prostředí, např. spánkové deprivace. Nejlépe známým příkladem je syndrom Dravetové, u kterého má >80 % pacientů patologickou variantu SCN1A. Je pozoruhodné, že monogenní etiologie může způsobovat spektrum mírných až středně závažných epilepsií, jako např. právě u mutace SCN1A, která je spojena s „Dravetové syndromem“ a „Genetickou epilepsií s febrilními křečemi plus (GEFS+)“, ale hlavně může mít důsledky také pro léčbu. Porozumění fenotypovému spektru, které je spojeno s mutacemi specifických genů, je pro budoucnost kruciální, protože nálezmutace v konkrétnímgenu nemusí sámo sobě predikovat jeden konkrétní fenotyp. Interpretace jejich významnosti musí být tedy zvažována v kontextu elektroklinických nálezů. V současné době většina genů vykazuje fenotypovou heterogenitu a většina syndromůmá genetickou heterogenitu. Idiopatické generalizované epilepsie jsou dobře popsanou a často se vyskytující podskupinou ge- neralizovaných epilepsií, které zahrnují čtyři syndromy: dětské absence, juvenilní absence, juvenilní myoklonickou epilepsii a epilepsii pouze s generalizovanými tonicko-klonickými záchvaty. Původně byla pro tuto skupinu navržena změna názvu na genetické generalizované epilepsie, ale nakonec bylo po bouřlivé diskuzi přijato, že termín idiopatické generalizované epilepsie bude nadále pro tuto podskupinu akceptovatelný. Pokud je v individuálních případech identifikována konkrétní genetická příčina, může být použit i termín genetická generalizovaná epilepsie. Infekční etiologie epilepsií je celosvětově nejčastější. Vztahuje se spíše na pacienty s epilepsií, než na záchvaty akutní symptomatické (provokované), které se objevují v situaci akutní neuroinfekce. Tato etiologie alemůže být použita i při rozvoji epilepsie v návaznosti na akutní neuroinfekci, např. virovou encefalitidu. Ve světě jsou častými infekčními příčinami neurocysticerkóza, tuberkulóza, HIV, mozkovámalárie, subakutní sklerózující panencefalitida, mozková toxoplazmóza a vrozené infekce, jako jsou Zika a cytomegalovirus. Tyto infekce mají někdy i strukturální koreláty. Infekční etiologie může vyžadovat specifickou léčbu. Metabolickáetiologie znamená, že epilepsie je přímýmdůsledkemznámého nebo předpokládaného metabolického onemocnění, u kterého jsou záchvaty jednímz hlavních příznaků. Metabolické příčiny se vztahují k definovanýmmetabolickýmvadám, např. porfyrie, urémie, poruchymetabolizmu aminokyselin nebo záchvaty závislé na pyridoxinu. Většina metabolických epilepsií má genetický podklad, některé ale mohou být získané, např. deficit folátu. Identifikace specifickýchmetabolických příčin epilepsie je zásadní z důvodu specifických léčebných postupů i k potenciální prevenci kognitivního poškození.