Alergologie a imunologie – Výběr článků ku příležitosti XXXVII. sjezdu ČSAKI – 8.–9. října 2020

SOLEN |  49 nismem tohoto působení, v kooperaci s dalšími markery, je rozvoj zánětu se všemi atributy, jako je předevšímedém, erytém a exantém. Na druhé straně přibývá důkazů o tom, že histamin vý‑ znamně zasahuje i do regulace vyvolané zánětlivé reakce a dokonce i do remodelačních změn (4). Prostřednictvím H1 receptorů zprostředkovává histamin, díky svýmúčinkůmna kardiovaskulární systém, hypotenzi, tachykardii, návaly a bolesti hlavy apod. (5–9) (Tab. 1). Podle Světové alergologické společnosti je prevalence alergických stavů, jako je rhinitida, anafylaxe, potravinová a léková alergie a urti‑ kárie, celosvětovým problémem odrážejícím moderní styl života a kvalitu životního prostředí (13–15). Alergii je možné definovat jako systé‑ mové onemocnění na bázi genetické predis‑ pozice, která má obdobný imunopatologický podklad jako u všech dalších IgE mediovaných diagnóz. Odhadem 30–40 % světové popula‑ ce trpí v určitém daném okamžiku alergickým stavem. Jenom v Evropě je přibližně 87 milionů lidí zatíženo různým typem alergie a u 80–90 % astmatiků je zdravotní stav zhoršen alergickou rhinitidou, tedy systémovou zánětlivou reakcí, která zásadním způsobem ovlivňuje kvalitu ži‑ vota. Nejméně 10–30 % dospělých osob a 40 % dětí trpí neinfekční rýmou (6, 13, 16). Celosvětově se odhaduje, že 40–50 % školáků je senzitivních na jeden nebo více známých alergenů (6, 13). Kromě toho celosvětová prevalence chronické idiopatické urtikárie, charakterizované kopřivkou, pupínky a exantémem, se odhaduje na 0,5 %, s průměrnou dobou trvání onemocnění mezi 3 až 7 lety (13). Ve skutečnosti je však mnoho chronických alergických stavů systémového nebo topického charakteru nedostatečně dia‑ gnostikováno a léčeno (13), takže skutečná čísla jsou s velkou pravděpodobností mnohem vyšší. A to i s ohledem na to, že banální středně závaž‑ ná nebo případně těžká forma běžné alergické rhinitidy může vyvolat např. poruchy spánku, sinusitidy, akutní a závažné otitidy, astma a dal‑ ší komplikace v důsledku zánětlivého procesu ovlivňujícího další orgánové systémy (6). Právě antihistaminika jsou považována za léky první volby v případě alergických reakcí. Jejich hlavní indikací je alergická rýma, alergická konjunktivitida, urtikárie, angioedém, alergický exantém či anafylaxe. Možnosti klinického vyu‑ žití antihistaminik jsou však mnohem širší. Kromě zmíněných mají antihistaminika uplatnění také u běžné formy nachlazení, vertiga, ke zmírnění napětí a anxiety, ale je také často využíván jejich sedativní efekt. Současně se však s nimi setká‑ váme jako s adjuvantní léčbou u atopického ekzému, astma bronchiale či migrény, zvracení, u různých typů alergických reakcí na potravi‑ ny, léčiva, bodnutí hmyzem nebo jiné setkání s alergenem (např. při alergenové imunotera‑ pii). Antipruriginózní účinek je využíván v léčbě atopické a kontaktní dermatitidy. Význam velmi rozšířeného podávání při akutní respirační infek‑ ci je naopak sporný, pokud se nejedná o paci‑ enta s alergií, u něhož se na vleklém průběhu onemocnění často podílí i alergická složka (17). Antihistaminika – jejich farmakologický účinek, bezpečnost a možnosti indikace V současné době existuje více než 40 látek s možností ovlivnění vazby histaminu na jeho H1 receptor (2, 7, 18, 19). Tyto látky vykazují afinitu k histaminovému receptoru, aniž by docházelo k aktivaci chemické histaminové kaskády a sou‑ časně udržení této inaktivované formy receptoru zabraňuje manifestaci alergického stavu (5–7, 18). Uplatňovaný systém klasifikace antihistaminik vychází z jejich biologicko‑fyzikálně chemic‑ kých vlastností. Dělí se tak na skupinu antihis‑ taminik první generace, která snadno prochází přes hematoencefalickou bariéru (HEB), má po‑ tenciálně sedativní efekt a ovlivňuje kognitivní a psychomotorické funkce. Druhá generace antihistaminik prochází přes HEB v minimálním rozsahu a z tohoto důvodu jsou tyto látky bez významných vlastností na úrovni CNS (1, 2, 20). Nejnovější skupinu antihistaminik v klinické praxi představuje poslední, III. generace antagonistů H1 receptoru. Látky z této kategorie odlišuje od předchozí generace výhodnější poměr bene‑ fit/risk a další zvýšení a rozšíření antialergické‑ ho a protizánětlivého působení. Při podávání antihistaminik je možné pozorovat určitou inter­ individuální variabilitu v účinnosti i snášenlivosti u jednotlivých pacientů. Při neefektivitě léčby a prokázané indikaci terapie antihistaminiky je proto vhodné vyzkoušet látku z jiné skupiny – generace H1 antagonistů (17). Vědecký podklad pro použití antihistami‑ nik s dosažením maximálního efektu u všech typů pacientů v souvislosti s konkrétním problé‑ mem, věkem, zdravotním stavem a případným výskytem dalších komorbidit nebo medikace pacienta je dokumentován v mnoha farmakoki‑ netických a dynamických studiích (21). Klinický efekt antihistaminik není závislý pouze na spe‑ cifitě a afinitě k H1 receptoru, ale také na kon‑ centraci v daném místě (22). Z tohoto důvodu rozhodují právě fyzikálně‑chemické vlastnosti jednotlivých látek o míře požadovaných a ne‑ žádoucích účinků, a tedy i indikaci jednotlivých zástupců antihistaminik, zejména s ohledem na ovlivnění CNS. Antihistaminika I. generace z vazby na H1 receptor poměrně rychle disociují, proto je k dosažení terapeutického účinku nutné podávání v několika denních dávkách. Ve vyšších dávkách se však stupňují i vedlejší účinky, které vyplývají z neselektivního ovlivnění dalších typů receptorů. Zejména vzhledem k analogii s muskarinovými receptory (1, 2) tak dochází k manifestaci účinku lokálně anestetického, sympatolytického, antie‑ metického, parasympatolytického, antiserotoni‑ nového či antibradykininového. Navíc antihistami‑ nika I. generace se vyznačují poměrně snadným průchodem přes hematoencefalickou bariéru a u většiny pacientů tak působní sedativně, výji‑ mečně mohou vyvolat i paradoxní excitaci. Právě tyto účinky se u mnoha zástupců této generace manifestují při běžných dávkách, a proto je tento sedativní efekt limitující z hlediska využití v klinic‑ ké praxi. Míra sedace je navíc individuální, a při delším podávání se může u některých pacientů vyvinout určitá tolerance sedativního působení (23, 24). Antihistaminika I. generace jsou v součas‑ né době využívána především v symptomatické terapii akutních alergických obtíží. Podávají se vět‑ šinou v doporučených denních dávkách, obvykle 2–3× denně, výjimečně 1× denně, preferenčně u stavu, kdy je očekáváno krátkodobé podávání. I v tomto případě, podobně jako při dlouhodobější medikaci, je podávání vhodné u pacientů, u nichž byl zaveden klidový režim, nebo u pacientů, u kte‑ rých nejsou překážkou vedlejší účinky sedativního charakteru, nebo u pacientů, u kterých jsou tyto účinky s výhodou využity, jako např. v případě pruritu, urtikárie apod. (17). Jednoznačnou nevý‑ hodou této generace antihistaminik je, že zesilu‑ jí účinek současně podávaných látek tlumících CNS (hypnotika, analgetika, anxiolytika, alkohol). Upacientů s akutními astmatickými obtížemi, bez ohledu na věk, je jejich podávání kontraindikováno (útlum, zahuštění bronchiálního sekretu). Pokud je u astmatika indikována léčba antihistaminiky, jsou