aktualni_kapitoly_destke_neu_2018.indd

22 | www.solen.cz Epileptické encefalopatie může být také uplatněna na choroby jednoho genu, jako je např. CDKL5 encefalopatie a CHD2 encefalopatie. Nicméně jediný gen může u některých jedinců způ- sobit epileptickou encefalopatii a u jiných epilepsii s tendencí k vyhasnutí. Mezi příklady patří geny SCN1A, SCN2A, SLC2A1, KCNQ2, KCNA2 a CHD2. Frekventní epileptiformní aktivita v EEG u epileptické encefalopatie interferuje s vývojem, což má za následek zpomalení myšlení a často i regres, někdy je spojena i s psychiatrickými následky a změnami chování. Epileptiformní aktivita může způsobit vývo- jovou stagnaci nebo regres u jedinců s normálním vývojem nebo již existujícím zpomalením vývoje. Termín vývojová encefalopatie by pak měl být použit tam, kde je jen narušení vývoje bez hojné epileptiformní aktivity spojené s regresem nebo dalším zpomalením vývoje. Řada epileptických syndromů sdružených s encefalopatií má genetickou etiologii, ale může mít i získanou příčinu jako je hypoxicko-ischemický inzult nebo cévní mozková příhoda. Pokud je popsána genetická mutace zásadní pro rozvoj onemocnění, je v mnoha případech možné nahradit termín „vývojová a epileptická encefalopatie“ přesným pojmenováním podle daného genu, např. “STXBP1 encefalopatie” nebo “encefalopatie genu KCNQ2.” Je to důležité zvláště, pokud mluvíme o genetickém onemocnění, kdy geny jsou spojeny jak se závažnou epilepsií s encefalopatií, tak se „self-limited a farmakoresponzivní- mi“ formami epilepsie, jako jsou KCNQ2 nebo SCN2A. Pak by termín „encefalopatie“ měl být použit k označení těžké formy onemocnění spojeným s poruchou vývoje. Mnoho z těchto těžkých genetických poruch má rovněž své důsledky pro vývoj, které však plynou přímo z genetickémutace a působí na vývoj současně s frekventní epileptiformní abnormalitou. Projevů je celá řada. Např. zpoždění ve vývoji, které je později komplikováno zastavením vývoje nebo regresem s nástupemzáchvatů nebo u protrahovaných záchvatů. U jiných onemocnění se zpomalení vývojemůže objevit u dětí s původně normálnímvývojem, přičemž zpomalení se objeví před objevenímse frekventní epileptiformní aktivity na EEG. Dobře známým příkladem je relativně běžná encefalopatie u syndromu Dravetové, kde se zpoždění vývoje nebo regres objevuje běhemprvního či druhé roku života, tedy v době, kdy typicky epileptiformní aktivita na EEG ještě není častá. To naznačuje podíl jak individuálního vývoje, tak i současně podíl vlivu frekventní epileptifomní aktivity, přičemž oboje je sekundární k mutaci genu pro podjednotku sodíkového kanálu (SCN1A), která je nalézána u > 80%případů. U třetí skupiny onemocnění semůže epilepsie uklidnit relativně brzy v životě dítěte, ale následky pro jeho vývoj mohou zůstat závažné, jak to známe u některých pacientů s KCNQ2 encefalopatií nebo encefalopatií STXBP1. Tato pozorování, platná promnoho genetických encefalopatií, naznačují, že rozšíření terminologie o slovo „vývojový“ tam, kde je to vhodné, může naznačit, že oba aspektymohoumít vliv na klinický obraz pacienta. Tyto koncepty jsou zásadní pro pochopení principu onemocnění pro rodiny i kliniky. Je proto doporučováno, aby byl termín „vývojová a epileptická encefalopatie” používán všude tam, kde je to vhodné, pro jedince jakéhokoli věku. Použit může být buď jen jeden termín, nebo oba termíny současně: vývojová encefalopatie tam, kde je jen narušení vývoje bez hojné epileptiformní aktivity spojené s regresem nebo dalším zpomalením vývoje; epileptická encefalopatie tam, kde není